E5 - Monetary Policy, Central Banking, and the Supply of Money and CreditNávrat zpět

Autor analyzuje vývoj českého bankovního sektoru za posledních deset let se zaměřením na vybrané položky aktiv a pasiv s cílem posoudit stav a vývoj likvidity a solventnosti. Banky neměly vážnější problémy ani v letech ekonomického poklesu 2009 a 2012-2013, nepotřebovaly pomoc od centrální banky či od státu. Potenciálním a paradoxním problémem může být vysoký stav volných rezerv u centrální banky. Jde sice o bezriziková a vysoce likvidní, ale také o málo výnosná aktiva. Tento stav rovněž vede k prakticky nulovému stavu půjček bank od centrální banky. Hlavním důvodem dramatického růstu rezerv byly devizové intervence proti koruně. Banky jako celek jsou také solventní, průměrná kapitálová přiměřenost výrazně převyšuje stanovené minimální požadavky. Těžké finanční krize se ve sledovaném období nevztahují na český bankovní systém.

Rovnovážný měnový kurz významně ovlivnily intervence České národní banky proti české koruně. Článek se zaměřuje na vliv intervencí na oceňování opcí na podkladové aktivum měnový pár EURCZK v letech 2013-2017. Jsou popsány a vypočítány ceny měnových opcí podle odlišných přístupů odhadu historických volatilit a implikované (kotované) volatility. Zároveň je díky implikované volatilitě provedena kalibrace modelu se skoky, který dokáže popsat nespojitý vývoj podkladového aktiva. Pro lepší porovnání jsou pro výpočet volatilit a odhad modelu použity i data před intervencí a těsně po ní. Z odhadnutých parametrů modelu se skoky lze vidět, že trh v roce 2013 nedůvěřoval české ekonomice a očekával skokovou depreciaci koruny. V letech 2014 a 2015 trh očekával zachování deklarované hranice měnového kurzu, a proto předpokládal pouze možnost skokového oslabení koruny. Od roku 2016 již očekával ukončení intervencí a skokové posílení koruny. Díky velkému počtu spekulantů a prodejům velkého množství korun po uvolnění kurzového závazku v roce 2017 opět trh očekával skokové oslabení koruny.

Přirozenou reakcí na finanční krize většinou bývá zvýšená regulace. Bylo tomu tak v historii, nejinak je tomu i v případě globální finanční krize. Důvody jsou v tom, že se většinou za jednu z hlavních příčin krizí přímo považuje nedostatečná či nesprávná regulace, popř. se jako jediný způsob zabránění vzniku určitých problémů jeví právě regulace. Příspěvek se zamýšlí nad tím, zdali nová regulatorní opatření zavedená v reakci na příčiny a dopady globální finanční krize (zvýšení kapitálové vybavenosti bank, regulace minimální likvidity bank, regulace ratingových agentur, větší transparentnost zejména OTC derivátů a vypořádání OTC obchodů přes centrální protistranu) mohou účinně zabránit vzniku podobných problémů v budoucnosti. Autor se domnívá, že další prohlubování detailní regulace není způsob, kterým lze v delším horizontu zajistit stabilní banky i celý finanční systém. Naopak za mnohem perspektivnější cestu považuje tzv. macroprudential regulaci, která by ovšem měla postupně klást ještě daleko větší důraz na vlastní odpovědnost jednotlivých institucí.

V souvislosti s finanční krizí se objevily rovněž návrhy na obnovení role zlata v peněžním systému. Šlo především o možnost jeho využití jako nominální kotvy nebo aktiva, na které by byly vázány měnové kursy nejvýznamnějších a nejpoužívanějších měn. V článku jsou tyto a další možnosti analyzovány. Jsou popsány různé historické formy peněz a zlatého standardu a s pomocí konkrétních číselných údajů je analyzována potenciální role zlata ke krytí emitovaných peněz. Podle názoru autora patří význam zlata v měnovém systému nevratně do historie.